Rozhovor se syrskou učitelkou Gharam

English translation in V4Revue:  I am not able to dismiss my homeland

V Drážďanech jsme se setkali s paní Gharam díky organizaci setkání od dalšího syrského uprchlíka, programátora Abdula. Ve svém příběhu paní Gharam říká, proč odešla ze Sýrie, jaké to bylo po příchodu do Německa a jak se snaží integrovat do společnosti. Můžete si přečíst přepis celého video interview a podívat se na jeho části s titulky.

Učitelka Gharam ze Sýrie

Učitelka Gharam ze Sýrie

Vítejte, děkujeme, že jste souhlasila s rozhovorem.    

Těší mne.

Můžete se představit a říci, odkud jste?

Jmenuji se Gharam a jsem ze Sýrie.

Z jakého města nebo vesnice jste?       

Provincie Hama, z města Salamiyah.

Jaká byla vaše práce před válkou?        

Studovala jsem střední školu a po maturitě jsem učila děti na základní škole. Dále jsem příležitostně dávala soukromé hodiny arabštiny.

Jaké máte koníčky?  

Víte, mám ráda ranní procházky, to byl můj hlavní koníček v Sýrii, a četbu obecně, ráda čtu povídky, historii, zeměpis, cokoliv…

Změnilo se to po válce?             

Nezměnilo, ale trochu utlumilo, například přestalo být bezpečné ráno venku sportovat z důvodu únosů,  ale s četbou jsem pokračovala do doby před vycestováním.

Co považujete za nejštastnější moment v životě?         

Shledání s rodinou. Dá-li Bůh.

Povězte nám něco o své rodině.            

Je normální, že každý člověk svou rodinu idealizuje, také já miluji svou rodinu. Vidím svou rodinu vyznačující se vzájemnou láskou, stýská se mi velice, mluvím s nimi stále, moje rodina je – jak by se řeklo v Německu – velmi početná, jsem z 12 sourozenců, naši rodiče již zemřeli, osobně je vidím jako dobré lidi a mám je velice ráda.

https://youtube.com/watch?v=2XYhYjD3IUw%26cc_load_policy%3D1

Jaký byl váš život před válkou?

No tak z devadesáti procent zaměstnaní, pracovala jsem a také drobně podnikala, měla jsem obchod s ložním prádlem, kupovala jsem zboží za své a pak prodala. Pokud mne požádali známí, tak jsem odpoledne doučovala, a tak tedy většinu času jsem pracovala, můj život byl celých uplynulých dvacet let hlavně práce.

Z jakých důvodů jste opustila zemi?

No… válka je určitě hlavní důvod, ale abych k vám byla upřímná (já nerada lžu). Tam odkud pocházím, je v okolí válka, ale já jsem chtěla odejít, abych pracovala a podpořila svou rodinu, protože jejich finanční situace není dobrá hlavně kvůli válce. A také máme lidi, kteří byli zabiti ostřelováním (granáty) nebo jinak. Hlavní důvod je, abych pomohla své rodině dostat se ven. Já jediná jsem svobodná. Ostatní nemohou opustit své rodiny a děti v době války, například kdyby je zasáhla palba, tak muž musí být přítomen, aby pomohl. Žena s dětmi nemůže zůstat samotná.

Jakou cestou jste se dostala do Evropy?

Letecky do Libanonu, pak letecky do Turecka, z Turecka do Řecka po moři, člunem. Díky bohu cesta byla v pořádku i přes velký počet lidí ve člunu. Z Řecka pak vlakem k hranicím a v Makedonii jsme šli přibližně 20 km a v Řecku taky, zbytek autobusem, Srbsko také autobusem a v Maďarsku autem s převaděčem, který nás dovezl do Rakouska, kde jsem si odpočala 2-3 dny u příbuzných. Pak jsem jela vlakem do Německa.

Jak trávíte běžně den v Německu, kde žijete a jací lidé žijí kolem vás?

Ze začátku, první měsíc v Německu jsme byli v táboře. To víte, že se nedá čekat, že v táboře potkáte stejně smýšlející lidi. Podmínky byly špatné, později nám bylo uděleno ubytování, které bylo ještě horší než kemp, hlavně protože tam byly nearabské rodiny, ale i kdyby byly arabské, tak oni hodně pili a opíjeli se. Měli návštěvy a problémy, až jsem to sama nemohla vydržet – a ne proto, že jsem zahalená – ale oni už to s opíjením a narážkami přeháněli a hrozili, že by k nám vtrhli a zneuctili nás. Naštěstí mi jedna Němka pomohla přestěhovat se do jiného ubytování, kde jsou díky bohu pouze ženy.

Jinak co se týče běžného dne, tak ráno dělám domácí práce, dopoledne školu, odpoledne různé aktivity s Němci. Například každé pondělí se scházím v kavárně s německým kamarádem, který mne dvě hodiny učí německy. V pátek například učím Němky břišní tance. Jsem ráda, když se seznamují s naší kulturou, a já se také chci seznámit  a integrovat s německou společností. Také kvůli jazyku.

Co děláte ve volném čase?

Zatím bohužel neumím německy natolik, abych si četla, takže prozatím pracuji na jedné německé povídce, kterou chci s překladatelem přeložit do arabštiny, abych se tak naučila německy. A mám málo přátel, většinu času jsem doma, čtu si, nebo na internetu mluvím s rodinou.

Co teď cítíte, jaké věci vám nejvíc vadí? A co vás naopak těší?

Stejně jako v každé (i v arabské) společnosti budou existovat lidé, kteří nás budou mít rádi nebo naopak nesnášet, ale co mne opravdu těší je, že nás německá společnost přijala. A jsou lidé, kteří cítí naše vnitřní bolesti a těžkosti v našich životech. Co mně vadí, je … ne, nic mi nevadí, ale je opravdu těžké se naučit německy. Je to pro nás něco nového.

Trápí vás ještě něco jiného?

Stav mojí rodiny, nic víc.

https://youtube.com/watch?v=JOpBt0ZRLc0%26cc_load_policy%3D1

Jakého jste vyznání? Pokud to není příliš osobní?

To mi vůbec nevadí, je vidět že jsem muslimka, nestydím se za to.

A můžete praktikovat své náboženství v Německu, jsou tu kulturní rozdíly, kterým je těžké se přizpůsobit?

Jako muslimka vůbec nevidím problém ani omezení v tom, jak mne tu lidé přijímají, ani nevidím  v tom problém zde v Německu. Co se týče zdejší kultury, tak víte … u nás v Sýrii jsou také místa nebo města, kde jsou zvyky volnější, jako například moje město, kde se žena může sejít s mužem na veřejném místě nebo být v kavárně. To není problém ani v mojí rodině a i pro mě je to v pořádku.

Jaké jsou hlavní překážky k integraci zde a co naopak nejvíc pomáhá?

Jazyk – němčina, ale tady lidé jakmile vidí, že se snažíš mluvit, tak pomáhají. Mnoho lidí nám pomáhá a učí nás. Jinak jiné potíže ani s dopravou ani v samotném životě tu nejsou. Žádné problémy nebo překážky nejsou, netrpím tu ničím, než že čekám na své povolení k pobytu, avšak chápu, že to je nezbytná procedura.

Kde vidíte sama sebe za pět let? Pracovat zde? Cestovat jinam nebo se vrátit?

Určitě, bezpochyby, člověk nemůže žit bez své země původu. Pokud by ustala válka a vrátila by se bezpečnost… V mé zemi jsou mí lidé, rodina, vzpomínky. I přesto, že tady je mnoho věci snadnějších a lepších a budou mi vždy chybět, tak bych nemohla zanevřít na svou domovinu.

Co pro vás znamená radost?

No popravdě ne že by mne tato otázka uváděla do rozpaků, ale myslím si, že radost je symbol podmíněný osobami, se kterým ji prožiješ. Já mám kamaráda, který se mnou cítí, myslí na mne a chce, abych byla šťastná. V těžkých chvílích, kdy se mi bude stýskat po rodině, budu se trápit, mi pomůže. Nyní nemohu být šťastná, ztratila jsem otce a jsem daleko od svých sourozenců. Pro mne moje radost závisí na dalších osobách.

Cítíte se zde v Německu jako doma? Myslíte, že se někdy vrátíte do své domoviny?

Zatím se necítím doma, protože jsem ještě nedostala povolení k pobytu. To, zda se vrátím nebo ne, závisí na budoucnosti. Nedokážu to posoudit, dejme tomu, že by nám německý stát dal povolení na tři roky a poté bychom se museli vrátit… Jak víte, nejsou zde jenom Syřani, pokud vím, tak jsou tu lidé z asi šestnácti států. Pokud nám poručí odejít, tak se vrátíme a budeme hledat další zemi.

Děkuji za rozhovor.

Také vám děkuji.

 

 

Napsat komentář