Syrský automechanik se musel vykoupit ze zajetí a s rodinou se stali uprchlíky

Rodina Aliho Sálima žije v uprchlickém táboře v Německu (reportáž o naší cestě do Dražďan za nimi). Jejich cesta ze Sýrie byla velmi dramatická a začala tím, že se musel otec rodiny vykoupit ze zajetí.

Syrská rodina v Drážďanech

Syrská rodina v Drážďanech

Jak se jmenujete?

Jmenuji se Ali Sálim Ali.

Odkud jste?

Jsem Syřan, manželka je z Iráku.

Z jakého města?

Z Hasaky.

Studoval jste před válkou?

Nestudoval, pracoval jsem jako automechanik.

Jaké jste měl koníčky a záliby, než jste sem přišel?

Prosté záležitosti (starost o rodinu, dům, auto a tak dále).

Vaše nešťastnější chvíle v životě?

Doba, kdy jsem byl s rodiči a když jsem se oženil. To byly ty nejšťastnější chvíle.

Co byste rád řekl o vaší rodině?

Myslíte v současné době?

Ano.

V současnosti je situace mojí rodiny velmi těžká. Za poslední tři roky je postihla celá řada neštěstí: válka a nepokoje, skupiny jako Dáesh (Islámský stát) a Nusra prováděly razie, unášely a vraždily lidi. Je to tak těžké, to si nedovedete představit. Sotva se dá najít něco k jídlu, třeba i kousek chleba, co si obléknout. Jste pod blokádou.

To jsou důvody, které vás přiměly opustit zem?

Ano, život v naší zemi se stal velmi těžkým. Pokud si někdo chce jít něco obstarat na trhu, nemůže mít jistotu, že ho někdo nezabije či neunese.

Jak jste se dostal sem do Německa?

Moje rodina byla v Iráku a z Iráku jsme přešli do Turecka. Samozřejmě, že do Iráku jsme přešli ze Sýrie. V Iráku jsem si vyzvedl děti. Z Turecka jsme přešli do Bulharska, kde nás tamní úřady zadržely. Držely nás tam čtyři dny ve vězení bez jídla a pití a naše telefony i peníze nám zabavili. Pak nás pustili a nechali jen tak napospas osudu v zemi, kde nás nikdo nezná a nemůžeme si dovolit ani najmout taxík.

Jedna skupina Syřanů nám věnovala peníze a pomohla nám dostat se do Sofie a odtamtud do Srbska.

Těch pět dní strávených v Bulharsku bylo pro nás jako pět let strávených v Sýrii v obležení.

Ze Srbska jsme pokračovali do Chorvatska. Tam jsme potkali lidi z Červeného kříže, kteří nám poskytli pomoc.

Červený kříž s námi pak kráčel až do Rakouska a zajišťoval přitom všechny naše životní potřeby, dokud jsme se nedostali do Německa, kde nám poskytli ubytování a stravu.

Celou cestu do Německa jsme šli pěšky, přičemž z Bulharska do Srbska to bylo téměř čtrnáct hodin bez přestávky, až k hranicím Chorvatska.

Syn rodiny ze Sýrie

Syn rodiny ze Sýrie

Neměli jste jídlo nebo pití?

Neměli. Asi deset hodin jsme byli bez vody a bez jídla a naše jediné šaty byly promáčené. Tak to bylo, dokud jsme nedorazili k Chorvatským hranicím.

V Německu jsme se dostali do Mnichova a odtamtud do Berlína, kde jsme se usadili. Jsem dva roky po operaci ledvin a po tu dobu jsem si v Sýrii nemohl dovolit zdravotní péči.

Kvůli nestabilní situaci?

Ano, bylo to kvůli válce, materiálním důvodům, nedostatku léků, a podobně. V Německu mě ošetřili a jsem nyní v lepším stavu. Německá vláda nám poskytla vše, co jsme postrádali celých pět let.

Jak se cítíte teď – poté, co jste se dostal do Německa? Kde bydlíte a jak vypadá vaše místo pobytu?

Už čtyři měsíce pobýváme zde v ubytovně. Během té doby se dokončilo moje léčení.

V ubytovně nám poskytli místnost, jídlo a pití, plenky a mléko, zkratka vše potřebné, i pravidelný finanční příspěvek každý týden.

Co děláte ve volném čase?

Učíme se německy.

 I děti se učí?

Ano.

 Chodíte do nějaké školy?

Přesně tak. Dávají nám také měsíční dopravní průkazky (na autobusy a vlaky, nebo jakékoliv dopravní prostředky).

 Jak se teď cítíte a co vám zde momentálně dělá radost?

Necítím se moc dobře. Ve své vlasti jsem zanechal rodiče, kteří musejí nadále strádat. Zatímco já zde nyní dostávám stravu a péči, jim jsou tyto věci nadále odepřeny. Budu mít radost, až tam skončí válka a blokáda a otevře se cesta humanitární pomoci.

Pokud to není moc osobní, jakého jste náboženství?

Jsem muslim, nemám problém na tohle odpovědět. V Sýrii jsme my muslimové odjakživa žili v harmonii s lidmi, kteří mají jiné vyznání: křesťany, asyřany, a jinými. My jsme se navzájem ani nevnímali jako lidé s odlišným vyznáním. Nyní je toto soužití v troskách.

https://youtube.com/watch?v=tjmHpFujUC0%26cc_load_policy%3D1

Můžete vaši víru praktikovat zde v Německu? Jste schopen se orientovat a přizpůsobit se zdejším kulturním rozdílům?

Ano, německé úřady nám poskytly i místo, kde se můžeme modlit. Jaká je vlastně podoba náboženství? Bůh se nachází v našich srdcích, chápete? Pokud se někdo po modlitbách vypraví vraždit nebo krást, tak to není žádné náboženství. Muslimská víra, stejně jako křesťanská nebo jakákoliv jiná, neschvaluje vraždění.

Čelíte nějakým těžkostem v praktikování vaší víry?

Absolutně ne.

Co je těžké a co vám naopak nejvíc usnadňuje pobyt?

Co se týká pobytu a péče o děti, vláda s námi zachází dobře, a pokud jde o těžkosti, je to jazyk, který se nyní učíme.

Jaké jsou další těžkosti, kterým zde čelíte v každodenním životě?

Jak už jsem uvedl, spočívají hlavně v jazykové bariéře.

Jak si představujete váš život za pět let? Mám na mysli práci, cestování, atd. Nebo si myslíte, že se jednoho dne vrátíte do vlasti?

Otevřeně řeknu, že si všichni přejeme vrátit se do vlasti, ve které jsme se narodili a vyrůstali. A to za podmínky, že se tam situace dostatečně zlepší a takové skupiny jako Nusra a Islámský stát se tam nebudou nadále vyskytovat, a bude učiněna přítrž vraždění, únosům a loupení. My jsme neopustili svou zem kvůli práci nebo penězům, ale abychom zachránili naše děti. Když jsem byl unesen, musel jsem zaplatit jistou částku, jinak by mě byli zabili.

Vás unesli v Sýrii?

Ano, Byl jsem zhruba tři měsíce v zajetí a musel jsem se vykoupit.

Víte, jaká strana vás unesla?

Ne, vím jen to, že jsem se nacházel v oblasti Dér Al Zór a musel jsem zaplatit výkupné. Dva a půl roku jsem si odsloužil v syrské pravidelné armádě a i když bych neměl sloužit, odvedli mne. A byli by mne odvedli i Kurdové. Proto mne skupiny jako Nusra nebo Islámský stát považují za nepřítele. Nevím, na které straně bych měl sloužit. Jdete po ulici, nemůžete se cítit bezpečně, a pokud se pokusí někdo o odpor, tak ho odpraví. Zkratka jsme bezmocní. To jsou důvody, které nás donutily opustit zem.

Co pro vás znamená radost?

Radost budu mít, pokud najdu své rodiče v pořádku a všechny problémy spolu s válkou skončí. Těch pět let bylo už dost a nevím, kde bychom mohli dál žít.

Cítíte se zde nyní jako ve své vlasti?

Samozřejmě, že ne. Nehledě na to, jaká je nyní situace v zemi, odkud jsem uprchl, je to pro mě pořád můj domov. Třebaže se Německo o nás v současnosti stará, není dobrý pocit být daleko od rodičů a blízkých.

Německo nám momentálně dává všechno možné, i to, co jsme v Sýrii nikdy neměli, abychom byli pokud možno bez starostí a nemysleli na minulost. Ale stále v nás zůstávají otevřené rány po všech hrůzách, kterých jsme byli svědky, včetně zabitých lidí, nevyjímaje ani děti. A je tu také stále záležitost s mými rodiči, kteří tam zůstali a se kterými jsem stále svázán, a přeji si, aby už skončilo jejich utrpení pod blokádou.

A aby se Sýrie osvobodila od toho nejhoršího.

Dej Bůh.

 Až se tam situace vrátí do normálu, budete se chtít vrátit?

Ano, určitě.