Maher – Sýrie

Prosím o jméno a místo odkud pocházíte.

Jmenuji se Máher, jsem ze Sýrie, z hlavního města Damašku.

dsc_2982

 Můžete říct, jaká byla situace v Sýrii a jaké důvody vás přiměli odtamtud odejít?

Situace v Sýrii byla velmi dobrá a žili jsme velmi šťastný život, pak nastali problémy: Vy to asi víte a celý svět to ví. Sám dosud nevím, proč nastaly ty potíže, přestože jsme žili šťastný život, já a celý Syrský národ.

Problémy začaly v určitých lokalitách a začali se postupně přesouvat na další místa a my jsme se o tom dozvídali z médií, pak nastali problémy i v oblasti kde já bydlel, takže jsem musel z této lokality odejít spolu se ženou a synem v zájmu ochrany rodiny. Takže jsme se přesunuli jinam.

V místě, kam jsme se přestěhovali, jsme bydleli spolu s rodiči mé ženy pod jednou střechou. Tam však také nastaly potíže a jedna střela dopadla do místnosti, kde spal můj syn. Ten utrpěl zranění na nohou, která mu znemožnila chůzi, a také začal mít vadu řeči. Takže jsem došel k závěru, že nemáme jinou možnost, než odejít ze země. Můj syn dostával panický strach už jenom tím, že uslyšel zvuk letadla nebo bombardování. A pokud o cokoliv žádal, musel se s velkou námahou snažit, aby mohl vůbec mluvit. Takže mne začali hodně přemlouvat k tomu, abych odešel, i moje matka mě prosila, abych se pro svoje vlastní dobro vydal ven, na měsíc nebo dva, pak bych se vrátil. Takže jsme ze Sýrie přešli do Libanonu.

dsc_2976

V Libanonu jsem pracoval a zůstal tam osm měsíců. Během té doby jsem se staral o léčbu mého syna. Díky bohu se mu vrátila schopnost chodit i mluvit.

V Libanonu byla velká krize se zvýšením cen; ani můj měsíční plat mi nepostačoval na hrazení nájmu a živobytí. Jeden den jsem byl na mizině, jindy zase zadlužený, zkrátka to v Libanonu bylo velmi těžké. Dokonce jsem musel bydlet v bytě svého tchána.

Po nějaké době mě napadla myšlenka odcestovat z Libanonu. Z Libanonu jsem odcestoval do Turecka a sešel se s lidmi, kteří chtěli odcestovat do Německa. V Libanonu jsem hodně přemýšlel o tom, zda mám odcestovat sám nebo spolu se svou ženou a synem. Zeptal jsem se spousty lidí a ti mi pověděli, že cesta je velmi obtížná a je riskantní pokud bych se měl vydat s rodinou. Okolnosti co mě na cestě čekaly, byly pro mě samozřejmě tajemné a a neznámé, o kterých jsem se jen doslýchal.

Nakonec jsem došel k velmi těžkému rozhodnutí: Abych šel sám. Sám jsem se vypravil do Turecka a odtamtud do Německa. Já se svým přítelem.

Kde jste během své cesty pocítil největší strach a kde jste pocítil největší dávku pomoci?

Než jsem odešel z Libanonu, bylo pro mě nejtěžší rozhodnutí nechat tam ženu a syna, i když v zájmu jejich bezpečí. Měl jsem ale zároveň strach, ve kterém se mi každý den zjevoval před očima můj syn, jak se topí v moři. Dopravní prostředek, kterým se překonávalo moře, byl gumový člun a ten, kdo nás do toho člunu dostával, byl – omluvte mě za to slovo – bezcitný člověk. Sliboval nám, že nastoupíme po 30 nebo 35 osobách, ale když jsem se na něm vypravil, bylo tam 58 lidí, tedy skoro dvojnásobek toho počtu. Když se máme vypravit po moři a okolo je noc a převaděči (Turci) nám neustále říkali, že možná se teď objeví policie a musíme nastoupit hned, museli jsme nastoupit. Moře bylo pro mě tou největší obsesí.

A pocítil jste někde poskytnutou pomoc od lidí na území Evropy?

Po vstupu do Turecka jsem se vypravil do města Izmir, kde jsem našel spoustu lidí, co se chtěli dostat do Evropy. Cestu organizoval přes arabsky hovořícího tlumočníka jeden pašerák, kterého jsem samozřejmě neznal. Když jsem se vydal po moři poprvé, náš člun se potopil, tak jsem začal uvažovat, zda se nemám vrátit do Libanonu, ale moje žena mě přesvědčovala, abych to nevzdal, s nadějí že na druhý pokus mi to vyjde. Tak jsem tedy po spoustě přemýšlení zkusil znovu a přitom nás chytila jedna turecká hlídka. Byli to lidé, co chytali uprchlíky a vraceli je zpátky do Turecka. Ti nás vrátili zpátky a hodili nás do lesa. Trvalo nám 12 hodin, než se nám podařilo z toho lesa vyjít, s pomocí GPS, ačkoliv byla nějaká internetová síť stěží k dispozici.

Pak jsem to zkusil napotřetí a ten pašerák nám poskytl člun s rozměry dva metry a půl, místo původních osm a půl metru, a představte si, že nám řekli, abychom se zuli, poněvadž ten člun nemá dřevěnou podlahu a mohl by vypouštět vzduch. Tak jsem to radši odmítl a domluvil si další termín na druhý den ráno, kdy se vydávali na cestu rodiny a na člunu měřícím osm a půl metru. Zde také bylo těch cestujících zhruba 50 osob.

Za těchto podmínek jsem se dostal do Řecka. Jakmile jsme se dostali do řeckých teritoriálních vod, zastihla nás řecká vojenská hlídka, která se okamžitě přiblížila k našemu člunu, hodila nám lana a vzala nás na svou loď. Projevili vůči nám velkou solidaritu, poněvadž jsme byli vyčerpaní a vystrašení a byli s námi i děti. Všichni muži pomáhali dětem. Vždy když jsem viděl nějaké dítě nebo ženu, tak jsem si představoval svou ženu a syna jak plují přes moře a beze mě. Já a všichni ostatní muži jsme jim tedy pomáhali.

Řecká hlídka nás dopravila na pobřeží Řecka a my jsme pocítili velkou úlevu, neboť nám dost pomáhali. Avšak po přistání v Řecku se k nám také dostavili příslušníci místních orgánů, které nás vzaly na jedno místo, a vzali nám všechny dokumenty, aby se přesvědčili, že jsme skutečně Syřané, a dali nám jakoby propustky, abychom mohli v pořádku přejít do další země.

Z hlediska života v Německu, co děláte, abyste se sloučil s touto společností?

Nejdůležitější věc pro mě a moji ženu a syna a pro každého kdo se chce usadit v Německu je naučit je naučit se místní jazyk. Jazyk je klíč, který nám otevře všechny dveře a jakoukoliv trnitou cestu, takže doporučuji každému, aby se naučil jazyk.

Prvně jak jsem vstoupil do Německa, jsem byl sám, pak tam přišla má žena a syn a rodina mého tchána. Na začátku mého pobytu jsem pociťoval velký tlak, a zvažoval jsem, že moje žena a syn budou u mě 5 nebo 6 měsíců. Všiml jsem si, že jsou tam lidé, kteří už tam byli rok nebo rok a půl a stále nedostali povolení k pobytu. A po získání povolení se ještě řeší další fáze na velvyslanectví v Turecku nebo v Libanonu. Takže počáteční období bylo pro mě dost těžké. Pak když jsem se rozhodl, aby za mnou odcestovala rodina tak jsem díky bohu začal pociťovat úlevu a bezpečí, a rozhodl jsem se, že se začnu spolu s manželkou učit místní jazyk, a my se ho učíme od první chvíle, co jsme se znovu sešli. Učili jsme se jednotlivě a teď jsme se zapsali ve školách a učíme se tam jazyk.

Můžete nám říct o situaci ohledně jazykového studia?

Já už skoro čtyři měsíce studuji jazyk. Studium se skládá ze tří fází: A1, A2 a B1. Ti, kteří získávají vysvědčení B1 musí umět dobře mluvit německy a nežádají od nás nemožné abychom se to naučili. Oni vědí, že jejich jazyk je těžký a že jsme v něm nováčci, neboť tahle řeč v naší vlasti nebyla součástí vzdělávacího programu jako angličtina nebo francouzština. Takže věřím, že když se někdo bude snažit tak získá úroveň B1. Stát samozřejmě poskytuje podporu, a pokud chce někdo dosáhnout i vyšší úroveň B2, tak mu to umožňují, a kdo chce dosáhnout ještě vyšší úrovně C1 a C2, získá V tom případě hodně vysoké vysvědčení a může s tím i dostudovat universitu a provozovat díky tomu práci kterou má rád.

Jaký je váš život ohledně budování a vytváření vztahů s obyvateli Německa a integrace se společností?

Poprvé, když jsem se zas sešel se svou ženou, jsem byl v západní části země poblíž Brém. Pak přišla sem do Drážďan a sešli jsme se v malé obci zvané Míšeň. Tam se neustále pořádaly oslavy pro azylanty a byli tam Němci, co dělali různé zábavné hry pro děti a chodili tam lidé, kteří nám dávali jednoduché lekce v němčině. Takže já a moje žena jsme byli mezi prvními, kteří se zapsali, neboť nás bylo celkem zhruba osm set lidí. Byli jsme hned přihlášeni na jazykový kurz v tom kempu. V tom kempu jsme se seznámili se skupinou lidí a až dosud s nimi máme vztah.

Jak vidíte vaši budoucnost v Německu a jaké jsou vaše vyhlídky na dalších pěti let?

My se teď učíme jazyk. A až to doděláme, tak půjdeme na pracovní přípravný kurz zvaný Ausbildung. Ten umožňuje lidem připravit se na práci, aniž by na ni museli hned nastoupit. Je to profesní škola na tři roky, po kterých se získá vysvědčení, které je myslím uznávané nejen v Německu, ale i v celé Evropě. Takže až dodělám studium jazyka, přejdu na kurz Ausbildung a budu pracovat, dokud osud nerozhodne, aby se situace v mé zemi zlepšila.

Jakou práci jste dělal v Sýrii?

Byl jsem prodavač. V rámci studia jsem studoval průmyslové elektrikářství, pak jsem pracoval jako prodavač, přičemž jsem prodával různé druhy kávy. Dokonce jsem pro ně opatřoval suroviny, abych je vyráběl sám. Měl jsem na ně sklad a prodával jsem je zákazníkům.

Co pro vás znamená radost?

Co mi přinese radost je, aby moje země byla osvobozena od zlého a všechno na světě bylo v pořádku. Tohle pro mě znamená slovo radost. Radost pro mě bude také, abych byl já a moje žena a syn i se zbytkem rodiny doma v Sýrii, a abychom byli v pořádku. Tohle pro mě představuje vrchol radosti: Aby byla moje rodina i celá moje země v pořádku.

 Cítíte se zde jako doma? A myslíte že se vrátíte do Sýrie?

Samozřejmě nemůžu mluvit o budoucnosti, poněvadž nejsem jasnovidec. A pokud jde o moje pocity, tak není možné, aby se někdo v cizí zemi cítil jako doma, i kdyby byl v pětihvězdičkovém hotelu, a i kdyby byl jeho domov skromný. Cítím se v pohodě, to nepopírám, a spousta lidí mi poskytuje pomoc, jak vláda, tak i jednotlivci.