Muhammad – Sýrie

Prosím o jméno a země původu

Jmenuji se Muhammad, jsem ze Sýrie, z města Jabrúd.

dsc_2944

Můžete nám říct, jaké jsou důvody, které vás přiměly opustit zem?

Samozřejmě že důvody spočívají v té kruté válce: Město bylo hodně poničené a obyvatelé města všichni uprchli. Město je velmi blízko Libanonu, takže většina obyvatel města přešla do Libanonu. To je důvod mého odchodu ze Sýrie.

V Libanonu jsem žil sedm měsíců. Život tam byl těžký, neboť jsme přešli hranice s prázdnýma rukama, bez dokladů, bez ničeho, a nemohl jsem dodělat studium, nemohl jsem dělat nic. Dělal jsem prostou jednoduchou práci.

Zaslechl jsem, že lidé odcházejí do Německa, kam se jim otevřela cesta, takže se stalo mým cílem najít zem, kde můžu dokončit studium a hledat budoucnost.

Jaká byla situace v Sýrii?

Před šesti lety se situace v zemi vyvíjela od špatného k horšímu. Studium a vzdělávání byly na velmi špatné úrovni. Bombardování bylo každý den a k tomu další různé problémy: Ve školách nebyla elektřina, domů jsme se vraceli brzo. Zkrátka život byl trochu těžký.

dsc_2948

Jaký byl váš všední život před válkou? Jaké byly vaše koníčky?

Před válkou byl život šťastný. Byl jsem ještě dítě v jistém smyslu. Byl jsem ve škole v osmé třídě. Byl to hezký život dítěte, ve kterém jsem po skončení hodin vyučování chodil s kamarády hrát fotbal. Právě fotbal byl mým koníčkem. A k tomu ještě zážitky s rodinou. Vše bylo hezké.

 Můžete nám říct něco o vaší cestě ze Sýrie do Německa? Co bylo v ní nejtěžší a jaké nástrahy vás potkaly?

V Libanonu jsem si opatřil potřebné doklady a pas a letadlem jsem se dostal do Turecka. V Turecku začala má cesta a s ní i potíže. V Izmiru, kde byl počáteční bod mé cesty do Evropy, jsme zůstali 10 dní, během kterých jsme čekali na řadu, kdy budeme moci nastoupit na nějaký člun, ať už motorový nebo gumový. Samozřejmě to bylo těžké, když k tomu ještě přidáme fakt, že jsme slyšeli zprávy o lidech před námi, ať už ty co dorazili k cíli nebo ty co se utopili. Ale viděli jsme, že nemáme na výběr, neboť jsme si stanovili cíl a byli jsme rozhodnuti neustoupit.

Počátek té cesty byl velmi těžký: Vydali jsme se přes moře na gumovém člunu, který byl velmi malý – zhruba dva metry a půl, a na něm byl, natěsnám ohromný počet lidí. Spousta lidí na něm bylo vystaveno nebezpečí utonutí, jak se člun kymácel na vlnách. Někteří to na počátku raději vzdali a vrátili se. Já byl z těch, co se rozhodli zůstat a vytrvat. Strávili jsme půl hodiny na moři a měli jsme trochu štěstí, že k nám dorazila řecká vojenská hlídka a pomohla nám dostat se na ostrov.

 A z Řecka jste se vydal do Německa?

Z Řecka jsme dorazili na ostrov zvaný Sasa, vojenský ostrov, ve kterém jsme strávili dva dny a dvě noci, dokud jsme nezajistili doklady. Měli jsme si opatřit náležité doklady a museli jsme se vyfotit a podepsat a bylo nám řečeno, že máme zůstat v Řecku týden a během toho týdne se musíme vypravit. Dostali jsme lístky na loď z ostrova do Athén.

Třetí den ráno jsme se vydali lodí do Athén. Tam to bylo také trochu těžké: strávili jsme tam jednu noc a měli jsme potíže orientovat se tam a domluvit se s lidmi a najít způsob jak se dostat k hranicím Makedonie. V noci vyrazil autobus z Athén k makedonským hranicím. Tam jsme strávili noc v jednom hotelu. Cesta byla velmi těžká, neboť jsme museli přejít hranice pěšky. Cesta trvala skoro pět hodin. V naši skupině byly i ženy a děti, kterým jsme chtěli pomáhat v přechodu.

Takhle jsme dorazili k hranicím Makedonie. Makedonská vláda bránila uprchlíkům v přechodu, neboť jich byl ohromný počet – bylo nás zhruba 3000 osob. Na hranicích jsme čekali, dokud nám nepovolili přechod. Trvalo to celý den – téměř 24 hodin jsme stáli na hranicích. Život tam byl v jisté míře tragický, díky nedostatku jídla a pití a podobně.

Pak nám dovolili přejít. Za hranicí čekal vlak, do kterého jsme měli nastoupit. Tento vlak byl také velmi nebezpečný, neboť byl dost starý a byl přeplněný lidmi z všelijakých států. Tímto vlakem jsme se měli dostat k hranicím Srbska. Srbskou hranici jsme museli rovněž překonat pěšky – trvalo to téměř sedm hodin a a byl to stejný příběh strasti, ve kterém jsme si během cesty nemohli odpočinout.

Po překonání hranic jsme měli přejít na první vesnici ve vnitrozemí, kde bylo něco jako kemp a do jisté míry se tam poskytovala pomoc pro nové příchozí. V tomto kempu jsme čekali pár hodin, pak jsme vyrazili k blízké obci, která byla trochu větší. V této obci jsme rovněž museli čekat v jakémsi kempu ve velkém parku, kde jsme měli zhotovit a upravit doklady, spousta opatření bylo třeba udělat, včetně podání otisků. V tomto parku jsme zůstali celý den. Tady to také bylo těžké, přičemž spousta lidí včetně dětí v tom parku pospávala a neměli prakticky nic, byli odkázáni na pomoc. Nikdo nesměl ten kemp opustit a všichni si museli pořídit doklady.

Díky nesnesitelné přeplněnosti začali propouštět lidi z toho kempu. Já jsem odtamtud vyšel už první den.

Jeli jsme autobusy do hlavního města Bělehrad, kde byli také parky plné Syřanů a dalších uprchlíků. Tam jsme začali trochu pociťovat úlevu a hledali jsme způsob jak se dostat k hranicím Maďarska.

V jaké části cesty jste dostali největší pomoc a v jaké jste se nejvíce bál?

Nejvíce jsme měli strach ve dvou bodech: za prvé v gumovém člunu a za druhé v tom vlaku v Makedonii, kde byla temná noc a žádné světlo. Pak následovaly přechody hranic Makedonie a Srbska a odtamtud do Maďarska. V těchto fázích jsme měli velký strach, že budeme oloupeni, vydíráni nebo přepadeni.

Další kritický bod byl ještě v Maďarsku: Tam jsme chtěli jen jízdenky, ne dávat otisky, neboť našim cílem bylo Německo, ne Maďarsko. Tamní policie nutila lidi, aby dávali otisky a žádali o azyl v Maďarsku. Lidi museli tedy utíkat před policií tak či onak: překonat ploty, schovávat se v rozlehlých lesích, kde číhala spousta nebezpečných lidí.

A kde jste pocítil pomoc?

Nejvíce k nám byli laskaví a dobří Řekové. Lidé v Srbsku byli také dobří. Akorát v Makedonii to bylo s policií těžké, díky velkému návalu uprchlíků. Někteří uprchlíci byli biti. Lidé nedokázali být trpěliví po všech útrapách, co prožili a začali se s policií hádat, což někdy přerostlo ve fyzický konflikt.

Můžu se vás zeptat na vaše náboženství?

Jsem muslim.

Považujete za možné v rámci vaší víry přizpůsobit se s životem v Německu?

To je přirozená věc, pro všechny muslimy.

 Jak vidíte vaší budoucnost? Co budete studovat? Jaký bude váš život v rozmezí dvou až pěti let?

Přišel jsem do Německa hledat budoucnost a mám vymyšlený plán, na kterém hodlám pracovat, dokud nedosáhnu cíle. V Sýrii jsem jeden rok studoval průmysl a chtěl bych dodělat studium tohoto oboru: hutnictví, obrábění kovů. Tuhle oblast mám rád.

Seznámil jsem se s jednou společností, která tento obor provozuje. Podal jsem žádost o spolupráci poté, co dostuduji jazyk. Vše je lehké a je nám poskytnuta spousta pomoci, která nám usnadňuje studium.

 Můžete říci, kolik jste toho už prostudoval v Německém jazyce a do jaké úrovně jste dospěl?

Ten jazyk studuji už šest měsíců – první dva měsíce doma, s Youtube a částečně sám. Pak jsem vyrazil do školy, kde jsem hned dosáhl úrovně A2. Ve škole jsem zůstal tři měsíce a dosáhl úrovně B1.

Teď mi ještě zbývá měsíc a s vůlí boží to dokončím.

 Cítíte se zde jako doma? A myslíte, že se vrátíte do Sýrie?

Samozřejmě ať je zdejší život jakkoliv krásný, bude mi stále chybět moje vlast, rodina a blízcí. Zde nemám žádné příbuzné, život zde je hezký, nemá žádnou vadu, mám zde spoustu přátel a známých. Je tu spousta dobrých a laskavých lidí, ale pořád se budu těšit na svou zem. Budu čekat až ta válka skončí a budu moci se vrátit.

 Můžete poslat nějaký vzkaz lidem, aby popřemýšleli ohledně nedávných útoků v Německu ve jménu hnutí Islámský stát? Co můžete lidem vzkázat?

Samozřejmě to považuji za velmi stupidní jednání, vzhledem tomu že tato země nás přivítala, pohostila, a nepřísluší nám, abychom jim to opláceli ve zlém. My jsme utekli před ničením a vražděním a nechceme vidět další tragédii, takže chci ode všech, aby dobře přemýšleli o tom, co se děje a co škodí jiným. Pokud je přitom napadá ta myšlenka, že všichni muslimové jsou tací, tak to samozřejmě není pravda. Někteří lidé prostě nepřemýšlejí.

Takže můj vzkaz pro všechny lidi, pro všechny azylanty co přišli do Německa, aby trochu přemýšleli v zájmu jejich budoucnosti, aby se trochu přiučili a aby vyšli do terénu mezi lidi. Spousta lidí zůstávají zavřeni ve svých bytech a neradi se seznamují nebo stýkají s dalšími, takže jakmile vyjdou ven do terénu, uvidí pak věci pozitivněji. To je vše.

Mockrát děkuji.